Den 10: kravička z Kobe a zevlení u oceánu

Pokud máte pocit, že si na naší cestě „docela žereme“, máte možná pravdu. Dnešní den je pak gurmánským vyvrcholením, protože dnešní den je den Kobe Beef. Matadoři již vědí, že Kobe Beef jsme ochutnali již minule a protože naše zkušenost byla skutečně pětihvězdičková, rozhodli jsme se jít do stejné restaurace i tentokrát.

Hello Kitty!

Cestu z Himeji do Kobe jsme měli naplánovanou kvůli načasování rezervace v restauraci. Proto nás ani ve snu nenapadlo, že bychom mohli takto – zcela omylem – potkat Hello Kitty shinkansen. A přesto se tak stalo a my jsme se tak i tentokrát mohli projet futuristicky vypadajícím shinkansenem série 500, která už kvůli technologické zastaralosti skoro nejezdí. Minule jsme se takhle projeli Evangelion shinkansenem, což ale bylo plánováno.

Vnitřek byl skutečně růžový, sladký a roztomilý.

Kravička v Kobe, díl druhý

Kvalita jídla se nezměnila, showmanství hlavního kuchaře také ne, takže se nebudu opakovat a odkážu vás na příspěvek z minulého výletu. Ve zkratce: pořád to je to nejlepší maso, co jsem kdy jedl a celé menu je harmonie chuti. Tentokrát jsem se hecnul, vystoupil z komfortní zony a ochutnal v rámci předkrmu i rybu (navíc polosyrovou) a chobotnici. Úprava byla vynikající, žádnou rybinu jsem necítil.

Majitelům a obsluze restaurace jsme předali dary (čokoláda z ČR a ručně dělané Vánoční ozdoby ze slámy) a slíbili jsme, že se na příští návštěvě Japonska zase zastavíme. Vypadalo to, že mají skutečně radost a velice nám děkovali už když jsme jim na začátku řekli, že jste u nich podruhé (to ještě nevěděli, že dostanou čokoládu).

Po obědě jsme se vydali k oceánu, protože byl nádherný sluníčkový den, tam se posadili a vyhřívali se a užívali si mořský vzduch. Pak bohužel nadešel čas vrátit se na nádraží, protože shinkansen do Tokya jede 3 hodiny a bylo by dobré dojet nějak rozumně. Moc se mi z Kobe nechtělo, ale co se dá dělat. Snad někdy příště.

Tokyo

Tak jako minule jsem byl maličko nervózní z toho, zda naše kufry dorazily do hotelu. I tentokrát „pán s kočičkou“ (jak jsme začali přezdívat firmě Yamato, jejíž doručovatelé mají na uniformě firemní logo s kočičkou) nezklamal a naše kufry na nás už čekaly v pokojích. Dali jsme prát spodky, koupili pár zásob do lednice a odpadli do postele.

Den 9: jak jsme v Himeji marně hledali noční život a ustlali si v kapsli

Dnes nastalo smutné loučení – loučení s Arimou Onsen, jejíž horké prameny se velice rychle staly součástí našeho denního koloritu. Protože autobus zpět do Osaky odjížděl již v 8:40, museli jsme si přivstat, abychom stihli poslední ranní horkou koupel a koupit si něco drobného k snídani na cestu. V Osace se naše skupinky opět rozdělily: zatímco nováčkové jeli do Nary, veteráni se vydali do Himeji.

Zázračný hrad

Hrad Himeji je zapsán v UNESCO, je označen národním pokladem Japonska, považuje se za nejkrásnější dochovaný hrad z feudálních dob a také se mu přezdívá Zázračný hrad. Během druhé světové války bylo totiž město Himeji 2x bombardováno, ale hrad jako zázrakem přežil. Dokonce jej zasáhla bomba, ale ta naštěstí nevybuchla. Když se obyvatelé města nad ránem rozhlíželi po zničeném Himeji, plakali štěstím, když mezi ruinami stál hrad v podstatě nedotčený.

Himeji leží na trase shinkansenu, takže jsme se pohodlně do hodinky dostali z Osaky až do města určení, zde jsme si do úschovny schovali zavazadla a vydali se k cca 1km vzdálenému hradu. Hrad leží na kopci a je proto poměrně dobře vidět, od vlakové stanice k němu navíc vede poměrně široká a rovná hlavní ulice a tím pádem ve výhledu nebrání výškové budovy.

Hrad se skládá z hlavní věže (7 pater), tří vedlejších věží (3 patra), rozlehlých zahrad, několika vodních příkopů a několika úrovní opevnění. Je na něm krásně vidět, jak se postupně rozšiřoval, rekonstruoval a modernizoval, protože původně to byla jen 3patrová věž právě na zmíněném kopci a nyní to je hradní komplex skoro srovnatelný s Prahou.

Jezírka, kapři a bambus

Potom, co jsme si hrad prohlédli a pozevlovali v jeho zahradách jsme se vydali do zahrad hned vedle (Koko-en gardens), které byly součástí kombinované ceny vstupenky. Tyto zahrady měly asi 14 sekcí a ukazovaly poměrně pěkně mistrnou práci Japonců s flórou. Od jezírek a vodopádů, přes bambusové háje, až po zenovou zahradu, na své si přišel každý fanoušek kytek a stromů.

Chození po zahradách nás samozřejmě velice unavilo a tak jsme si po cestě zpět na nádraží (kde jsme si vyzvedli batohy) našli restauraci a dali si pozdní oběd. Jídlo bylo tentokrát jen průměrné, což se nám stalo v Japonsku úplně poprvé. Ale co už, ne každý den může být posvícení. Po jídle a s batohy na zádech jsme se vydali do našeho zvoleného ubytování, které slibovalo opět nový zážitek: slavné Japonské spací kapsle.

Jako v rakvi? Ne když máte super deluxe

Často se mě lidé ptají, zda jsme v Japonsku spali v kapslových hotelech, když jsou tak levné. Pravdou je, že jsme v nich do dneška nikdy nespali, protože jsme vždy našli levnější dobře vypadající hostel. Tentokrát jsme však kapsle zvolili cíleně a to pro ten zážitek. Ten byl veskrze pozitivní.

Během checkinu jsme dostali klíč a vstupní kartu. Klíč sloužil k odemčení osobní skříňky na boty a také skříňky na batoh přímo v kapsli. Karta pak dávala přístup skrz bezpečnostní dveře. Sociálko bylo samozřejmě sdílené (v rámci pohlaví – kapsle byly rozděleny na pánské a dámské, obě na jiných patrech) a k dispozici bylo zdarma vše, co by člověk mohl potřebovat: mýdlo, šampon, uchošťour, žiletka, hřeben, špunty do uší, ručníky, pyžamo-uniforma, pantofle. Všechno bylo čisté, vypulírované a člověk z toho měl obecně velmi dobrý pocit.

Při objednávání jsem připlatil dva dolary za super deluxe variantu, což se ukázalo jako výborná investice, protože to znamenalo dvojnásobnou velikost kapsle. Tím pádem tam bylo fakt dost místa i na převlečení. V každé kapsli byla zásuvka, USB zásuvka, skříňka s ramínkem, světlo, klimatizace, TV se sluchátky, ovladač k TV a samozřejmě polštář s peřinou. Na TV bylo jen pár kanálů, v podstatě zprávy a teleshopping, takže jsem jí zase vypnul a věnoval se raději psaní pohledů.

Tento kapslový hotel měl další výhodu: 17:30 – 18:30 happy hour, po kterou se ve společenské místnosti čepovalo zdarma pivo. Dali jsme si tedy s Tomášem sraz v 17:30 tam a odebrali se každý do své kapsle relaxovat. Tomáš spal, já dělal na pohledech a lehce jsem přebaloval batoh. Věděl jsem totiž, že kdybych si lehnul, je se mnou konec.

Jediná negativní věc pro mě byla suchost vzduchu, kterou se sice snažily regulovat všudypřítomné humidizátory, ale i tak jsem se v noci asi 2x vzbudil s tim, že mě vzduch úplně řezal v horních cestách dýchacích, Jinak se všichni chovali tiše a slušně, v mojí sekci kapslí bylo ráno asi 6 použitých kapslí a nikoho z nich jsem neslyšel přijít nebo odejít.

Himeji titul párty města nezíská

Posilněni pivem zdarma jsme vyrazili „do víru velkoměsta“ (Himeji je po Kobe druhé největší město regionu) a podívat se na nasvícený hrad. Zatímco druhý úkol se nám podařilo splnit na jedničku (a hrad je fakt krásně nasvícen), první úkol se ukázal být dosti obtížný. Vypadalo to tam totiž asi takto:

Nakonec jsme zjistili, že většina místních je buď zalezlá v hernách a hrají pachinko, nebo jsou ve své oblíbené hospůdce za čtyřmi rohy ve vedlejší (a ideálně slepé uličce). Dali jsme si proto večeři a vrátili se na hotel a jako Drákula se uložili do rakve a očekávali ráno.

Den 8: a to jsme si chtěli v lázních odpočinout

Už v ČR jsem přišel s trošku kacířskou myšlenkou, že celý den v onsenu se nemusíme jen válet, ale že bychom také mohli vyrazit někam do přírody. Postupně se tento plán přerodil ve výstup na Mount Rokko, vrcholek zhruba 8 km od Arimy Onsen, dostupný pro běžné turisty lanovkou. Můj cíl však byl na vrcholek dojít. Ano, uvědomuji si, že to zcela popřelo původní důvod, proč jsme v Arimě zůstávali další den – to jest velký odpočinek. Nicméně návrh se setkal více méně s univerzálním úspěchem a tak jsme po snídani vyrazili.

Protože většina dostupné literatury (čti: článků na internetu) popisuje pouze cestu z vrcholu Mount Rokko do Arimy a nikoliv obráceně, nevěděli jsme úplně, kde ve městečku cesta ústí. V hotelu nám naštěstí tuto informaci zjistili a do ruky vrazili mapku s vyznačeným začátkem trailu. Hurá! Nejprve si tedy mysleli, že chceme dojít k lanovce a musel jsem znovu vysvětlit, že chceme dojít pěšky až na vrchol. Když jsme ani na argument „ale vždyť to je přes 3 hodiny cesty!“ neslyšeli, dostali jsme instrukce. Pak se nás s obavou v očích ptali, kdy se hodláme vrátit, což se stalo zdrojem nejednoho vtipu po cestě („když nepřijdeme včas, zmobilizují námořnictvo v Osace a vyšlou pátrací vrtulníky“). Po cestě jsme viděli zdroj zlatého pramene pro celou Arimu.

Ještě před začátkem výstupu jsme narazili na šintoistický chrám, kde jsme se pomodlili za úspěšnou cestu a uplatili jsme lesní duchy, aby nám byli nakloněni. Pak už jsme začali stoupat ze startovních cca 400 m až k cílovým 931 m.

Po cestě jsme narazili na mnohočetnou flóru, ale i faunu v podobě hada na cestě, kterého jsme velkým obloukem obešli. Pokud někdo víte, jak blízko smrti jsme byli, podle fotky níže, tak dejte prosím vědět 🙂

Zhruba 20 turistů nás míjelo v opačném směru, v našem směru jsme potkali také pár lidí. Většina velice ráda pozdravila skupinu bělochů, kteří se (někteří s jazykem na vestě) snaží vylézt „procházkovou cestu“ 🙂 Množství agilních 70+ důchodců na stezce bylo obdivuhodné. Co bylo protivné, tak byly zbytečně vysoké a dlouhé nebo naopak nízké a krátké kamenné schody na místech, kde klidně mohla být pohodlná lesní cesta. Schody některé z nás hodně unavily.

Odměnou za výstup nám byly nádherné vyhlídky na Osaku a Kobe a kopečky na druhou stranu, zmrzlina, pomazlení se štěnětem a samozřejmě dobrý pocit z pěkného vejšlapu. Protože jsme chtěli stihnout ještě další program, dolů jsme sjeli lanovkou (já a Tomáš) zatímco Martin s druhým Tomášem zvolili pěší cestu dolů a nakonec to měli i s několika opravdu obtížnými překážkami (protože šli jinou cestou, která nakonec nebyla cesta, ale vyschlé koryto řeky).

Po sjezdu lanovkou, který trval asi 15 minut (uplatnili jsme kupon na 20% slevu, který jsme dostali ráno na recepci, když si ještě mysleli, že nepůjdeme pěšky – jak se nám teď hodil) jsme s Tomášem zapadli do kavárny, kde jsme těsně před zavíračkou ochutnali slavné Ariam rolls, což je roláda, do které se přidává sůl získaná z místního zlatého pramene.

Pozdní odpoledne a podvečer následně patřili večeři, dalšímu lázeňskému koupání a dopisování tohoto blogu 🙂 V lázni jsme zjistili, že nám sluníčko dalo pěkně zabrat – protože jsme se nenamazali, což je začátečnická chyba, kterou jistě již nezopakujeme 🙂

Jako ilustrasční fotku přikládám z dnešního dne Tomáše, který hraje na běžném TV ovladači interaktivní hru s televizním vysíláním – v Japonsku zcela běžná věc, která živě ukazuje i statistiky typu kolik lidí správně odpovědělo.

Den 7: nepříliš dobře naplánovaný odjezd a velmi dobrá koupel

Poslední den v Osace narazil na nedostatečnou přípravu – nevěděli jsme, kam máme jít a protože Osaka je docela velká a my jsme potřebovali chytnout odpolední autobus do Arima Onsen (horské lázeňské město), rozhodeli jsme se, že si necháme batohy na autobusovém nádraží a pak vyrazíme „někam do okolí“.

Někde v okolí toho bohužel moc nebylo, takže po obědě (já jsem si dal lehce pálivý vepřový miso udon a k tomu… kuře!) jsme prošli několik konbini a udělali pár nákupů, podívali se do Animate Umeda (obchod s mangou apod.), prošli jsme několik nákupních pasáží a trhů a nakonec jsme ten čas nějak umlátili, nalodili se na autobus a vyrazili směr blízké pohoří.

Prozkoumáváme městečko

Po ubytávní a čajovém obřadu jsme se vydali prozkoumat městečko, kde tentokrát na rozdíl od minulé cesty do Japonska strávíme dva dny, abychom si pořádně odpočinuli. Jednak vzhledem k čím dál pozdějšímu vstávání bylo vidět, že na nás doléhá průběžná únava, druhak mě pobolívalo v krku a byl jsem rád, že si odpočinu.

Arima nás uvítala polojasnem, později oblačnem, ale my jsme se nedali a městečko si prošli až do parku, kde jsme následně objevili vodopádek.

Přes 90 stupňů u pramenu

Po návratu do hotelu jsme se převlékli do tradičního oblečení, odfotili se v něm a dali si večeři. Moje večeře byla oceněna Michelinskou hvězdou (ano, v Japonsku skutečně existuje instantní polévka, která získala Michelinskou hvězdu a stojí 60 Kč) a musím říct, že to skutečně bylo poměrně dobré. Určitě nějakou dovezu, pokud zbude místo v kufru. Oříšky a čokoládové palačinky byla už jen taková sladká tečka 🙂

Hlavní lázeňský program započal po večeři a to koupačka ve 39 stupňové vodě (která má navíc léčivé účinky), která vyvěrá dokonce o teplotě 90 stupňů. Koupali jsme se hned 2x, po večeři a pak před spaním a je to velice relaxující, hlavně s horským a lesním vzduchem. Mezitím jsme koukali na japonskou TV, které jsme vůbec nerozuměli a to často doslova a nejen jazykem. Byla to reklama? Seriál? Umělecký kus? Nikdo neví.

S příslibem dalšího dne plného koupání a lenošení jsme poměrně brzo šli spát.

Den 6: jak jsme si hladili rejnoky a žraloky

Omlouvám se za drobnou pauzu v publikování příspěvků způsobenou především drobnou krční infekcí autora a částečně také jeho leností. Během dneška bych měl doplnit všechno chybějící.

Náš druhý den v Osace začal poněkud líně, většině výpravy se nechtělo moc vstávat a tak jsem s Martinem alespoň vyrazil na rychlou obhlídku místního supermarketu, který sliboval širší nabídku, než konbini. Nabídka skutečně širší byla, nicméně co jsem si vybral k snídani jistě nevzbudí příliš mnoho nadšení: kuřecí nugety se sýrem, čokoládovo-vanilková roláda a Pepsi Japan (která bohužel chutnala jako úplně normální Pepsi). Po snídani v 11 jsme se konečně vydali k hlavnímu cíli dne: akváriu v Osace.

Jedno z největších akvárií na světě

Už jakmile jsme vystoupili z vlaku, věděl jsem, že jsme přijeli k pobřeží. Krásný mořský vzduch míchaný s vůní lodního benzínu dával tušit, že přístav je blízko a já se nemohl dočkat, až budu stát zase u oceánu, když byl navíc tak nádherný slunečný den. Od doby, co jsem žil v Seattlu, mi oceán fakt chybí a každou možnost postát u vody, poslouchat její šplouchání a dýchat mořský vzduch si velice užívám.

Kromě akvária tu na pobřeží byla i výletní loď, která dělala okružní plavby po zálivu u Osaky, ruské kolo, parkoval tam i zaoceánský luxusní liner, LEGO Discovery atrakce s velkou Lego žirafou před vchodem a také klasický mix obchodů a restaurací, které se k podobným turistickým atrakcím vždy nalepí. Odfotili jsme se s žirafou a vydali se do nitra akvária.


Akvárium má asi 7 nebo 8 pater a spousta nádrží je přes vícero pater, ta největší dokonce přes všechny. V nabídce jsou tradiční oblíbenci (muréna, Nemo, želvy, tuleni a lachtani) tak méně tradiční (delfíni, rejnoci, žraloci i malí žraločkové). Na konci expozice je pak mělké akvárium, kde si po umytí rukou (ale ne mýdlem) můžete žraločky a rejnočky pohladit po hřbetu. To byla jistě nejoblíbenější část expozice pro děti i dospělé.

Skrz celé akvárium jsou navíc razítková stanoviště, kde si děti mohou sbírat razítka do soutěžního bločku a možná i něco vyhrát – kdo ví, bylo to japonsky 🙂

Moc hezká byla také sekce, kde za nízkého osvětlení v nasvícených nádobách pluly různé druhy medůz.

Chutná to jako kuře

Po cestě z akvária nás přepadl hlad a protože už bylo po času oběda, rozhodli jsme se zapadnout do menší restaurace, kterou jsme viděli po cestě z vlaku. Obsluha měla na tričku „NO CHICKEN, NO LIFE“ – což bylo heslo, které se nám líbilo. Objednali jsme si tedy 4 obědová menu (kuře na různý způsob, rýže, polévka, pivo) a pořádně se napráskli.

Hledáme mangu v Nipponbashi

Po pozdním obědě jsme se rozdělili a zatímco nováčci šli na Osaka Castle, já a Tomáš jsme vyrazili do čtvrti pro nerdy Nipponbashi, kde jsme si prolezli asi 7 různých obchodů s mangou, anime, hrami, kartičkami a dalšími nerdskými záležitostmi, než jsme nakonec zaparkovali v Animate Nipponbashi, což je mnohopatrový obchod, kde jsme našli jednu konkrétní mangu, kterou Tomáš sháněl. Nutno dodat, že manga nebyla číslovaná, byla stará, existuje řada vedlejších sérií a tak jsme hledali pouze podle obrázku na obálce. Nakonec jsem jí našel já 🙂

Zastavili jsme se vyfotit se Solid Snakem, podívat se na Game Boye v nedotknutém stavu, podivili se nad tím, že někdo koupí sběratelskou kartičku za 650 tisíc jenů, já jsem si dal rybičku (pečivo ve tvaru ryby plněné polosladkou pastou z fazolí) a nakonec jsme se vůní a vzhledem nechali ukecat k vepřové večeři s čerstvým zelím a – protože jsme ho dnes měli málo – troškou toho kuřete.

Pak už jen blesková návštěva v Don Quijote (supermarket, kde mají všechno, opět asi 8 patrový) a najednou byla skoro půlnoc a my jsme museli chytit vlak domů.

Den 5: Mt. Inari pokořena a tuňákové sushi

Pravidelný čtenář si jistě pamatuje, jak jsme se v roce 2017 pokusili vystoupit na Mt. Inari a nakonec jsme to vzdali. Můj plán byl letos více ambiciózní a to tentokrát výstup dokončit, když navíc má pouze 200 výškových metrů 🙂

Předem se omlouvám za neotočené fotky – on to ten WordPress někdy zvládne, někdy ne, a vždycky je to hrozná práce.

Vláčkem za liškami

Do checkoutu se nám moc nechtělo, protože ubytování bylo skutečně velmi kvalitní a to přesto, že jsme předchozí večer museli tak půl hodiny lavírovat s klimatizací (která zde slouží jako topení), protože ovladač a jeho čudlíky samozřejmě neodpovídal návodu v deskách pro cizince. Nakonec se však za pomoci Google Translate zadařilo a my jsme si k večeru přitopili, protože déšť celé Kyoto hodně ochladil.

Po tradičně teplé snídani v konbini jsme se vydali na již známou půlhodinovou cestu na nádraží, kde jsme využili služeb úschovných skříněk (ty jsou v Japonsku všudypřítomné a extrémně praktické), abychom s sebou na výlet netahali zbytečné věci. Bunda, voda, doklady, víc není potřeba. Pak už jen najít lokálku směrem na zastávku Inari (vlak, jak jinak, plný turistů a to i ve všední den v 9 ráno) a pár minut přečkat ve stoji a stísněném prostoru.

Výslovnostní poznámka: jak mě Tomáš opravil, není to [fušimi inári], ale to a je krátké, tedy [inari]. Vyslovuju to od roku 2017 blbě, takže tak.

Maličká zastávka Inari nebyla stavěna na davy, které skrz ní každý den projdou, přesto se její obsluha s davy snaží každý den zas a znovu nějak efektivně popasovat. Lidí je spousta, ale cestou na vrcholek to bude lepší – čím výš, tím více lidí to vzdá. V hlavním chrámu potkáváme starého mnicha v tradičním oblečení, který má své vlastní uniformované bodyguardy, kteří mu voláním a posunky dělají cestu skrz moře turistů. Výstup v pozitivním naladění nezkazí ani hromada neurvalých francouzů, španělů a číňanů, kteří nechápou ani tak základní slova jako ENTRANCE a EXIT a používají je zaměnitelně a proti proudu davů.

Upřímně řečeno ani nevím, jak jsme minule výstup mohli nedat, protože až na drobné zadýchání těsně před vrcholkem to bylo úplně v pohodě. Po cestě jsme se mohli pokochat výhledem na Kyoto a v dálce se dokonce rýsovaly mrakodrapy Osaky. Malovaná mapa „zde se nacházíte“ nejspíš zkresluje vzdálenosti a mám pocit, že jsme to minule vzdali tak půl hodinky od vrcholku, ačkoliv jsme si mysleli, že nás toho čeká ještě výrazně víc. Každopádně v chrámu na vrcholku hory jsme poděkovali liščím božstvům a začali sestup směrem ke svačině.

Past vedle pasti

Boční ulice u úpatí Mt. Inari jsou dokonalou turistouckou pastí. Hromada stánků s extrémně dobře vonícím jídlem (kráva na špejli, kuře na špejli, chobotnice na špejli…) a speciálním pitím (Sakurová Coca Cola nebo jakási limonáda s kuličkou, která člověku při otevírání poleje ruce a to je prý zábava) doplňuje již jen záplava obchůdků se suvenýry a turistickými cetkami, z 90% ve tvaru lišky nebo brány tori.

Přesto jsme se nechali zlákat a odměnili se skvělým masem na špejli a dalšími dobrotami (Martin si dal matcha točenou zmrzlinu, já zase zkusil Sakura Coca Colu, abych zjistil, že to je jen fancy lahev a vnitřek je normální) a vyhřívali jsme se u toho na sluníčku po úspěšně zdolané „hoře“ 🙂

Čas nicméně utíkal a proto jsme skočili na vlak zpátky do centra Kyota a zatímco nováčci šli na zlatou pagodu, já s Tomášem jsme (zase vlakem) popojeli k jiné památce UNESCO: Nijo-jo, bývalému sídlu shoguna a imperiální vile (čti: víkendová chatička).

Kus feudálního Japonska

Význam Nijo-jo je především v tom, že se komplex více (a často spíš méně) zachoval v podobě, která ukazuje dobu feudálního Japonska. Proběhli sice pozdější renovace a přestavby (především když přestal areál sloužit jako sídlo shogunátu a stal se později císařskou chatičkou), ale základ zůstal. Do hlavního paláce jsme se bohužel nedostali, protože do roku 2021 bude procházet rekonstrukcí, ale viděli jsme alespoň menší palác a rozlehlé zahrady okolo včetně sakurového nebo švestkového háje. Areál má dokonce vodní příkop a strážní věže.

Nutno zmínit, že v příkopě žijí kapři, které lze krmit. Kapři jsou velikosti zhruba labutě a jakmile se někdo jenom nahne přes zábradlí, že se na ně lépe podívá, kapři usoudí, že je to předehra před krmením a začnou na člověka klapat hubou a dožadovat se své krmě. V ten moment všechny kachny v okolí, které by se do kapří tlamy vešly zhruba na dvě sousta, velice znejistí.

Uvnitř paláce se bohužel nemohlo fotit.

Ramenová ulička podruhé

A protože ramenu není nikdy dost, k pozdnímu obědu jsme se po vyzvednutí bagáže a srazu s Martinem a Tomem zatoulali opět do Ramen Street a zkusili tentokrát jinou restauraci. Zlí jazykové tvrdí, že to v ní smrdělo jako když vaří ponožky, já toto nemohu potvrdit, protože jsem slinil nad jídlem 🙂

Po jídle jsme se ještě rychle prošli po nebeském mostě (Sky Bridge), který na 10 patře staniční budovy poskytuje pěkný výhled především na Kyoto Tower, a který jsme si včera v dešti úplně nemohli užít.

Video-check-in zachráněn fyzickou obsluhou

A protože změna je život (prý), sedli jsme na shinkansen a za 18 minut vystoupili v našem novém domově, tedy alespoň na 2 noci, v Osace. Ubytování bylo tentokrát zase společné, malý byt se 4 samostatnými postelemi. Byt se nakonec ukázal jako poměrně prostorný a pohodlný, takže body navíc. Specifikum tohoto „hotelu“ bylo, že se provádí check-in na tabletu bez přítomnosti recepční a kontrola totožnosti probíhá jednak vyfocením pasu a pak videohovorem.

Nápad skvělý, provedení slabší: video nefungovalo a zvuk pouze jednosměrně (od operátorky k nám, my jsme ale zřejmě dle kadence „hello?“ slyšet nebyli). Nakonec odkudsi vyběhl pán s mobilem v ruce, velice se nám omlouval, že to „prý moc nefunguje“ a check-in proces s námi dokončil ručně. Chudák.

„Konečně pořádné sushi“ – všichni kromě mě

Po nějaké době zevlení jsme se zvládli zvednout z gaučů a vydat se do Namby, čtvrti plné pozdě otevřených restaurací, neonů, non-stopů, heren pachinko a vůbec prostě místa, kde to v noci žije.

Na zbytek skupiny přišel starý známý hlad, a protože jsem neprotestoval, šlo se do sushi restaurace, kde jsem byl svědkem jídelních orgií, vzdychání, sténání a všeobecné spokojenosti. Zajímavý byl také pán u baru, který po dobu naší asi hodinové návštěvy do sebe oklopil litr saké bez viditelných následků.

Já jsem si své chuťové pohárky pošimral jinak: palačinkou se šlehačkou, ovocem a sušenkami. Je pěkné, že v Japonsku reklama neklame a co vidíte na poutači, skutečně dostanete.

Den 4: jak se vypořádat s deštěm

Už když jsme se včera dívali na předpověď, trochu jsme se obávali, že budeme muset silně překopat plány. Hlášen byl totiž celodenní déšť a aktivity byly převážně venkovní. Do rána se předpověď nezměnila a tak nás celým dnem skutečně provázel více či méně silný déšť. Nakonec jsme se s ním poprali myslím si docela obstojně.

Teplá snídaně je základ dne

Ráno jsme si zašli hned do prvního konbini a po krátkém vybírání jsme každý měli vlastní teplou snídani. Ta moje obsahovala rýži, nudle, kuřecí řízek, sodovku mléčné konzistence a chuti žvýkačky a roládu tak měkkou a jemnou, že jsem lepší snad v životě neměl. Poté, co jsme vše spořádali, jsme se vydali na cestu na nádraží (cca půl hodiny), odkud jsme přes pár zastávek dojeli do mně a Tomášovi již známého podhorského městečka Yamazaki.

Kořalka od roku 1923

Jak jsme navštívili palírnu Yamazaki jste si tady na blogu už mohli přečíst. Letos jsme se rozhodli návštěvu zopakovat, protože to bylo poučné a hlavně to zahrnuje ochutnávky. Nebudu zbytečně opakovat, co již bylo napsáno, takže dodám jen, že i tentokrát se návštěva vydařila a měli jsme možnost ochutnat i nové experimenty od Yamazaki, jako například jejich první nakouřenou (peated malt) whiskey.

Ulička plná ramenu

Pokud máte rádi ramen, neměli byste v Kyotu minout proslulou „ramen street“, což je vlastně jenom patro (desáté) uvnitř nádražní budovy, kde jsou samé ramenové restaurace. Je skutečně z čeho vybírat a i když jsme nakonec zvolili v podstatě na slepo, tak 75% výpravy si velice pochutnalo.

Když už jsme zkoumali tu nádražní budovu, narazili jsme jednak na velké schodiště (na fotce Tomáš pro porovnání / Tokrej for scale, banán jsme neměli) a také na další cedulku do sbírky (pamětníci mohou zavzpomínat na cedulku o jedovatých pavoucích, taktéž z Kyota).

Po městě v dešti

S plnými břichy jsme se vydali podívat na chrám, který jsme viděli ráno po cestě na nádraží (ale nebyl čas se do něj podívat), abychom nakonec šli do úplně jiného chrámu, který byl neměné působivý. O chrámové památky v Kyotu člověk doslova zakopává, takže není divu, že jsou často velmi podobné. Tento chrám byl budhistický, jmenoval se Higashihonganji, donutil nás zout se a docela hezky jsme si poseděli na jeho venkovní terase a poslouchali, jak padá déšť na jeho majestátní střechu.

Z chrámu jsme vyrazili za sušší a přízemnější zábavou: Nishiki market. Je to kryté tržiště, kde člověk koupí skoro cokoliv a které hlavně zavírá až v 6 hodin. Trochu jsme se tam postrkali s ostatními turisti i místními, vlastně si nic nekoupili, podívali se do chrámu s býčkem, pohladili býčka a vydali se na cestu do hotelu, protože od 7 večer se předpověď rapidně zhoršovala. Po cestě se nám poštěstilo nejen projít se pěknou ulicí se sakurami a potokem, ale i spatřit opravdovou geishu, která vcházela do restaurace, jejíž cena za předkrm měla o nulu navíc, než by bylo zdrávo.

Den 3: Toyoda, úhoři a noční pivo pod sakurami

Třetí den naší výpravy byl zároveň posledním dnem v Nagoye. Poté, co se většina osazenstva pokoje rozhodla ignorovat budíček v domluvených 7 a namísto toho se začal dít nějaký pohyb až kolem 8, jsme se rozloučili v hostelu Orion čokoládou a vyrazili směrem nejbližší konbini (večerka) s logem kočičky, která nese v tlamě koťátko, což je značka společnosti Yamato, největší zásilkové společnosti v Japonsku, která zároveň zajišťuje posílání kufrů turistů mezi hotely.

Služby této společnosti jsme již úspěšně využili minule a proto to tentokrát byla jasná volba. Ode dneška tedy již jen s batohem. Japonec za přepážkou bohužel neuměl skoro ani slovo anglicky, takže se posílání kufrů protáhlo asi na půl hodinu a úspěšně jsme ho vyřídili nejspíš jen díky tomu, že jsem s sebou měl vyplněnou průvodku z minula, ze které zaměstnanec konbini s velkým povděkem silně opisoval. Tak doufejme, že i tentokrát kufry dojdou do hotelu v Tokyu bez problému, protože v nich máme své samurajské nože ze včerejška.

Toyota Commemorative Museum of Industry and Technology

Takto složitým názvem se honosí jedno ze tří muzeí, které v Nagoye a okolí provozuje Toyota. Toto jsme zvolili jednak díky dobré dostupnosti a také proto, že mělo být taková všehochuť – ukazovat jak počátky firmy Toyota (založená jako Toyoda dle příjmení jejího zakladetele), kdy se zaměřovala na „automatizaci“ spřádání vlny a výrobu látek, tak její především automobilovou současnost.

Cesta tam nakonec nebyla úplně snadná, protože obsahovala kombinaci metra a vlaku od 2 různých provozovatelů, naštěstí perfektně zafungoval japonský systém přednabité elektronické peněženky, kde jednou kartou může člověk platit za MHD ve všech velkých městech Japonska a to i vícero provozovatelům. Je to asi jako kdybyste s pražskou lítačkou mohli vlézt do autobusu v Ostravě a bez problémů si přiložením koupili jízdenku.

Těsně před návštěvou muzea, vyčerpáni procesem odevzdání kufrů, jsme se rozhodli nasnídat v blízkém konbini. Sluníčko krásně svítilo a slibovalo parádní den a ačkoliv zásoby čerstvého jídla byly již probrané, stejně se tam Martinovi s Tomášem podařilo vyhrábnout lahůdky jako thajské pálivé maso s rýží nebo hovězí s cibulkou… a rýží 🙂

Jak už jsem naznačoval, muzeum má dvě hlavní části: ukázku počátků firmy s expozicí různých spřádacích strojů, strojů na zpracování surové bavlny, polo-automatů poháněných vodním kolem, až k moderním automatickým výrobním strojům, které vyšijí barevný obrázek na libovolnou látku. Za dnešek si zajisté mohu zaškrtnout políčku, že jsem se něco nového dozvěděl, protože ačkoliv tomu prd rozumím, bylo to nesmírně zajímavé.

Druhá část muzea (které se mimochodem nachází v historické budově, kde se nacházely první stavy a centrála Toyody) se soustředí na automobilovou výrobu, a to opět od počátků až po hybridně-vodíkovou budoucnost. Muzeum vysvětluje i základní principy fungování auta a hezky demonstruje rozvoj např. převodovek (manuál -> automat) nebo posilovače řízení.

Atrakce pro děti, kde po zmáčknutí tlačítka 3D tiskárna vytiskne malý model autíčka jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít a odešel jsem s krásným suvenýrem, ač jsem maličko vylekal japonskou postarší paní, která pořád hledala to dítě, které jsem s sebou jistě musel mít, a pro které jsem autíčko nechal tisknout 🙂

Sladkovodní úhoř na talíři

Než jsme sedli na vlak do Kyota, bývalého hlavního města Japonska, rozhodli jsme se dát si oběd – a já s Tomášem jsme si dali místní specialitu, sladkovodního úhoře. Nagoya je jeho největším producentem a místní úprava ve sladké sojové omáčce je prý velmi dobrá a proslulá.

Ti z vás, kteří mě znáte lépe, si jistě už nyní klepete na čelo, protože víte, že cokoliv z vody vytaženého nejím. Ti z vás, kteří mě znáte úplně nejlépe pak víte, že jednou za uherský rok si dám olejovky. Sladkovodní úhoř naštěstí chutnal podobně jako olejovky, takže mé nadmíru odvážné vystoupení z komfortní zóny se mi vyplatilo a na specialitě jsem si i pochutnal.

Cesta do Kyota pak proběhla bez událostí a nejvyšší naměřenou rychlostí 270km/h jsme tam byli za třičtvrtě hodinky.

Japonské město, kde je snad víc bělochů, než japonců

Jak titulek napovídá, v Kyotu je vždycky hodně turistů. Tentokrát naše krátká procházka po městě však odhalila, že jich je snad až nadlimitní množství. Každopádně po příjezdu jsme šli na check-in, který výjimečně nebyl přímo v hotelu (protože se recepce rekonstruuje), ale v korporátní kanceláři firmy, která ubytování provozuje. Z tohoto důvodu nejspíš bylo ubytování tak levné, ačkoliv kvalitativně je to asi to nejlepší (kromě minibytu v Tokyu), co nás letos čeká.

Z kanceláře nás do hotelu dokonce dovezl minivan s řidičem, protože to je celých 18 minut pěšky a to přece nikdo nechce jít. Rozhodně to bylo příjemné a pohodlné. Po prozkoumání pokoje a ubytování jsme se vydali ven, abychom si z Kyota ještě dnes alespoň něco užili, i když jsme už rapidně ztráceli denní světlo. Po středně dlouhé době, kdy jsme úplně neměli cíl a následně se trochu ztratili v autobusech a autobusových zastávkách (angličtina nebo alespoň latinka se moc nevyskytuje) jsme nakonec vyrazili správným autobusem do čtvrti Gion, historické čtvrti Kyota se starou zástavbou, úzkými uličkami a možností spatřit opravdovou geishu.

Pár uliček jsme si prošli, nasáli trochu té večerní atmosféry a vydali se směrem k zahradám a chrámům Yasaka a Bigozensha, kde to vypadalo, že to více žije. Také to byla pravda, konal se zde jakýsi festival, takže byly přítomny stánky s jídlem a pitím a zábavou a naskytla se nám možnost si nejen prohlídnout nasvícené sakury, ale také si pod nimi sednout a dát si něco dobrého. Strávili jsme tu příjemný večer a když se stánkaři začali balit, pochopili jsme, že padla a vydali se autobusem, tentokrát už jen s drobnými zmatky, zpátky směrem k hotelu.

Den 2: jak čtyři ajťáci v kovárně nůž ukuli

Spánek! Po včerejším náročném dnu byl spánek velmi vítanou kratochvílí. Sice jsme v 1 ráno byli všichni vzhůru a mysleli si, že je už nový den, ale pak jsme zase odpadli a až do 7 ráno spali jak zabití.

Do Tarovy kovárny

Na dnešek byl plán jasný: jedeme do Gifu-Hashima (předměstí Nagoyi, shinkansen tam jede 10 minut), kde nás vyzvedne nožíř (nožmistr?) Taro a naučí nás, jak si ukovat vlastní samurajský nůž z Japonské oceli. Napůl jsem očekával, že to bude turistická past a napůl doufal, že to bude super. Ukázalo se, že druhá varianta je správně.

Cestu na nádraží jsme maličko podcenili, vyrazili později a tudíž jsme na perónu stáli až 3 minuty před plánovaným příjezdem. Shinkansen zdolal vzdálenost za 10 minut a tudíž jsme v Gifu-Hashima stihli ještě rychlou snídani, než nás v 8:50 vyzvednul učeň Tara a dovezl nás do jeho kovárny na okraji města ve vilové čtvrti.

Celý den jsme pak strávili v kovárně v různých fázích výroby nože: kování, tvarování, kalení a ostření. Taro a jeho učňové nám radili, pomáhali a ve 3 odpoledne jsme celý šťastní (a najedení) odcházeli každý s nožem z japonské ocele v kapse. Byl to velice skvělý zážitek a rozhodně ho doporučuji všem, kdo Japonsko navštíví.

Ve 3 jsme nasedli na vlak a našim cílem se stala opět Nagoya a to konkrétně náhodně-libovolný kadeřnický salón, kde jsme se já a Tomáš chtěli nechat ostříhat „Japan style“.

Kadeřnická show v Benátkách nad Jizerou

Po cestě z nádraží jsme udělali drobnou zatáčku, která trvala přes hodinu, a vedla k hradu města Nagoya. Dorazili jsme k němu půl hodiny před zavíračkou, takže dovnitř jsme se nedostali, nicméně alespoň do zahrad nás pustili a nakonec to byla super fotografická příležitost.

Z hradu jsme dali na Google Maps hledat kadeřnický salón a po jednom krátkém zklamání, kde obsluha bez špetky angličtiny ukázala překříženýma rukama, že volno nemá, jsme našli salón, kde nás s krátkou čekací dobou vzali. Taktéž bez jediného slova v AJ. Pozitivní body tudíž jdou obsluze, která se nebála obsloužit 3 japonsky nemluvící bělochy.

Na konci nám nejspíš majitelka vyprávěla (a ukázala fotky) jak byla na kadeřnické show/soutěži v Benátkách nad Jizerou a v Českém Krumlově. Takže jsme rukama – nohama pokecali, zaplatili účet a vyrazili k hotelu odhodit věci a vyrazit na večeři.

Den 1: 7 kruhů italského pekla

Neslavný začátek slavné cesty

Na lety po Evropě už dávno nechodím na letiště 2 hodiny před odletem, protože to je zbytečná ztráta času, především když člověk nemá zavazadlo k odbavení. Hodinka deset většinou bohatě stačí a člověk často stihne i navštívit salónek a dát si nějaký ten řízeček a gin s tonicem. Nicméně pro klid duše mě i mých spolucestujících jsme si před odletem do Japonska (přes Řím) dali sraz na letišti právě o dvě hodiny dříve s tím, že se budeme nudit. To jsme ovšem netušili, jak barvité zážitky nás čekají ještě než se první kola odlepí od tarmaku.

Náš let do Říma byl plně obsazen a to především díky vracejícímu se školnímu zájezdu. Pokud si dokážete představit 7 kruhů pekla (zdravíme Danteho), pak vězte, že první kruh začíná už na pražském letišti ve frontě na check-in u letů Alitalia. Alitalia nám z neznámého důvodu nedovolila provést check-in online nebo v mobilu na celou cestu, ale nabízela pouze check-in do Říma. Takže jsme skončili ve frontě za daným školním výletem, pročež tuto frontu obsluhovalo pouze jedno okénko, další dvě byly pro PRIORITY a pro BAG DROP.

Když zhruba po hodině čekání naše fronta postoupila všeho všudy o 3 metry, rozhodli jsme se konat. Naše snaha posunout se k prázdnému BAG DROP okénku se nesetkala s pochopením obsluhujícího zamládlého hejska, který řekl, že nás teda vezme, ale jen když mu odbavíme i příruční zavazadla, protože letadlo je plné. Na to jsme nepřistoupili, vyměnili si pár názorů a skončili jsme zpátky ve frontě za italskými puberťáky. Namísto ginu a tonicu v salónku jsme tedy museli vzít zavděk pivem ve frontě na kufrech a doufat, že se fronta stihne odbavit.

Když jsme se konečně dostali na řadu a zmíněný mladík nás s ironickým úsměvem uvítal „tak jste se konečně dočkali“, nikdo z nás nebyl dost dobře naladěn na to, abychom mu odpověděli. Tady tedy mínus pomyslný bludišťák zaměstnancům pražského letiště.

Všechny cesty vedou do Říma

Proběhli jsme soukromou security pro Erste salónek a šli hned k bráně, protože let už byl ve stavu FINAL CALL. Na palubě nás čekal další střet s italskou výpravou, kdy na našich místech v řadě 31 seděli děcka s palubní vstupenkou do řady číslo 5 a přišlo jim hrozně divné, že je ze svých míst vyhazujeme. Chvíli tam ještě postávali v uličce, jako kdyby čekali, až se zvedneme, že by si tam zase sedli a pak je palubní posádka odkázala do patřičných míst, tedy do řady 5 a nikoliv do míst kam slunce nesvítí, což by si zasloužili jistě více. O faktu, že veškerou komunikaci vedli stylem „budu mluvit italsky nahlas a pomalu, to mi určitě budou všichni rozumět“ se snad ani nemá cenu zmiňovat. Nakonec padla shoda, že nejspíš nevěděli, kam si mají sednout, protože sedadla nejsou označena ř(Ř)ímskými číslicemi.

V Římě jsme měli hodinu a čtvrt na přestup, nicméně to se ukázalo jako čas poměrně krátký. Jednak jsme přistáli s drobným zpožděním, pak jsme dlouho čekali, než se z letadla vyprdelí italská výprava, a nakonec jsme zjistili, že FCO není zrovna malé letiště a náš přestup zahrnuje i cestu letištním vláčkem mezi terminály.

Alitalia: božská tragédie

Do finální destinace, tedy Tokya Narita, nás dopravil Boeing 777-200 Extended Range. Alitalia má ve flotile dva druhy tohoto letadla: jeden před a druhý po modernizaci. Nadšení z toho, že naše letadlo je po modernizaci bylo okamžitě vystřídáno rozčarováním, jak v roce 2019 může stále někdo považovat za dobrý nápad cpát pod sedadla krabice pro zábavní systém a omezovat již tak mizerné místo na nohy. Aby toho nebylo málo, jídlo Alitalia bylo suveréně nejhorší, jaké jsem v letadle zažil, stejně tak servis (ani během letu nechodili s vodou).

Měl jsem z 12,5 hodiny dlouhého přeletu docela strach – jednak v letadle nedokážu spát a navíc jsem doposud nejdelší trasu letěl 10 hodin. Nakonec (a předchozímu odstavci navzdory) byla cesta docela slušná. Vyplatila se naše strategie zasedacího pořádku (4 sedadla do uličky za sebou a to v prostřední sekci čtyř sedadel – pokud letadlo nebude plné, je pravděpodobné, že vedle jednotlivce bude prázdné místo) a mně se po jídle a 2 filmech (Venom a The Shape of Water) podařilo s pomocí melatoninu a nafukovacího Sea to Summit polštáře za krk asi na 3 hodiny usnout a další hodinu v podstatě až do snídaně proklimbat.

Jak byste po více než 12 hodinách cestování vypadali vy?

Podle displaye v letadle jsme překonali přes 10 tisíc km. Posledních pár kilometrů jsem si krátil sledováním nejspíš satelitního vysílání BBC World News, kde po druhé ráno z Bruselu president EK oznamoval potvrzení prodloužení lhůty pro Brexit do 31. října.

Během snídaně se také z rozhlasu ozvala věta, kterou jsem za celou dobu, co létám, ještě neslyšel: je mezi cestujícími lékař? Pokud čekáte nervy drásající historku o záchraně života, musím vás zklamat, nic jsme neviděli, ani zda se někdo přihlásil. Ale je to políčko, které si mohu odškrtnout.

Tady už je císařovo

Během přistávání nás potěšil svou přítomností Mt. Fuji, ale protože jsme byli v prostředních sedačkách, tak jsme ho nevyfotili. Na letišti je nutno vyřídit spoustu věcí: vyzvednout si kufry, projít celnicí (jeden formulář) a imigračním (druhý formulář), vyměnit kupón za JR Pass (třetí formulář), vyzvednout LTE Wifi moduly pro neomezený internet (online formulář) a SUICA elektronickou peněženku pro platbu v MHD ve všech velkých městech Japonska (bez formuláře!). A na závěr to nejlepší: návštěva minimarketu (konbini) a výběr jídla do vlaku.

Směr Nagoya

Cesta do Nagoyi by byla nudná (ač s přestupem), kdyby se nám nepodařilo opět spatřit Mt. Fuji a tentokrát ho i vyfotit, ač mizerně. Je to dobré znamení pro naši cestu 🙂

Fuji-san

Nagoya je především korporátní a průmyslové město a není obvyklým cílem turistů. Přesto je tu spousta zajímavých věcí, například Toyota tu má rovnou 3 muzea a také se tu nachází jedno z největších planetárií na světě. Také to tu nevypadá vůbec špatně navečer.

To všechno nám však bylo po celém cestovním dni jedno a jediné naše přání bylo ubytovat se, dát si něco teplého k jídlu a následně odpadnout do postele. Nechali jsme si proto v hostelu doporučit ramen bar oblíbený místními. Byl velmi tradiční, především naprostou absencí anglicky mluvící obsluhy či anglických nápisů. Vybírali jsme proto podle obrázků 🙂

Poslední sadu obrázků jsem pojmenoval „fotíme si věci“ a ponechám ji bez komentáře.